Věru zapeklité jsou cestičky muzikantova života. Začal jsem o tom vlastně uvažovat už od okamžiku, kdy frontman předskakujících Törr, Vlasta Henych, publiku oznámil, že z kapely „vyházel ňáký chlápky“ a na pódiu se vedle něj zjevil druhý pomník Törru, Ota Hereš. Jeden by kolikrát řekl, jak to mají složité, když se tu znelíbí nějakému tomu kapelníkovi, nebo se tam rozkmotří se zbytkem kapely tak, že musí zkrátka odejít a začínat znovu. A fanoušek aby si vlasy vytrhal, když se něco takového stane zrovna jeho oblíbené kapele.

Jenže, co když je to vlastně úplně jinak? Co když jsou muzikanti taky jenom lidé závislí na pravidelném finančním příjmu (o čemž se snad nedá ani pochybovat) a co když ten najednou není takový, jak by si asi muzikanti představovali? Nemůže se pak stát (a řekl bych, že je to i lidsky pochopitelné), že si takový muzikant, potažmo taková kapela, řeknou, zkusme s tím něco udělat. Jinými slovy, naše poslední CD se neprodává tak jak jsme si představovali, fanoušků na koncerty chodí taky o dost méně, tak co kdybychom se při další nové desce „jako“ rozešli s nějakým naším významným členem, pak těch CD prodáme daleko víc, daleko víc lidí přijde i na koncerty, když budou „jako“ poslední ve staré sestavě, a až to všechno utichne, tak si to všichni „jako“ rozmyslíme, a zase to postavíme na velkém návratu a samozřejmě nové desce resp. přilehlém turné.

Řekl bych, že to není až zas tak zcestná konstrukce, a že se samozřejmě může vyskytnout i v obměněných verzích. Ale rozhodně tím nechci nikoho z něčeho nařknout, přestože osobně bych to zkrátka a jednoduše chápal, i když by to asi byl takový podraz na fanoušky (ale zase na druhou stranu kolorovaný dobou ´vypalovaček´, což je asi zase podraz na kapely). Chci tím vším hlavně dokreslit dojem, který ve mě celý ten nádherný plzeňský večer zanechal, hlavně v okamžicích, když si v přídavkovém „Gladiátorovi“ ´nesmiřitelní´ Aleš Brichta a Jirka Urban bok po boku v rytmickém pohupování společně zatřepali hlavami, případně když tentýž Aleš Brichta honil při „Dežovi“ basistu Zdeňka Kuba po celém podiu s maketou nože v ruce a tvářil se při tom jako Mr. Bean v památném skeči „v kině při promítání hororu“. Mohu se domnívat, že všichni zúčastnění zkrátka byli profesionály každým coulem, nicméně mi nikdo nevymluví, že to všechno, co předvedli, byla jen samotná profesionalita. Bylo toho tam totiž daleko víc, a to všechno mě jenom utvrzuje v tom, že i muzikanti jsou oněmi ´lidmi´, jak jsem o nich mluvil výše, a že tudíž možné je úplně všechno. Ale k věci.

Z vystoupení Törru jsem měl velkou radost, nicméně takovou trošku rozpačitou, takovou jakoby nakřápnutou pocitem, že je to všechno jen velký kalkul (a vida, jsme u toho zpátky, „Tanec svatýho Víta“ se asi neprodával tak moc dobře). Radost pak proto, že v této sestavě (tedy samozřejmě mám na mysli duo Henych-Hereš, neboť bubenický novic Pepa Cigánek, jehož jméno jsem už určitě někde slyšel, soudě dle vzezření, asi tak stejně jako já, v době, kdy na jeho místě seděl Milan Háva, nejspíš ještě chodil na základní školu) jsem ještě naši černokněžnickou legendu naživo neslyšel, a ten večer to opravdu stálo za to. Törr vpodstatě přehrál své tzv. ´nulté´ album, plné těch nejklasičtějších klasik jako „Kult ohně“, „Exorcist“ nebo „Kladivo na čarodějnice“, včetně skladeb „Chrám smrti“ a „Armagedon“ ze stejnojmenného debutu, kteréžto jsou ovšem datovány do téhož období jako dříve zmíněné klasiky, a jeho vystoupení mělo opravdovou šťávu, počítaje v to samozřejmě i úvodní magické intro z již zmíněného debutu „Armageddon“. Bylo zkrátka vidět, že všichni tři zainteresovaní se hraním především bavili, a pakliže by jim to mělo vydržet nějaký ten další čas, určitě by světlo světa mohlo spatřit i nějaké pěkně vyvedené album. Uvidíme, každopádně oslavenci si jako předskokana těžko mohli vybrat někoho lepšího.

No a pak přišel okamžik z nejočekávanějších. Nebylo-li totiž v posledních letech nic zvláštního vyslechnout si tuzemskou metalovou legendu Arakain pěkně naživo, mělo její vystoupení onen večer velice prazvláštní a přitažlivou příchuť, samozřejmě z prozaicky známých důvodů, tedy kvůli dvacátému křížku na ´hřbetu´ kapely a kvůli ohlášenému ´přestupu´ frontmana Aleše Brichty po skončení současně probíhající koncertní šňůry. A jak jsem již předeslal, výjimečnost příležitosti se až na několik málo okamžiků naplno odrazila v celém výročním koncertním setu, takže téměř třináctsethlavové plzeňské publikum se mohlo královsky bavit již od úvodních okamžiků, protože ona pověstná jiskra přeskočila (pochopitelně) již při tak trochu očekávané úvodní „Metalománii“. Pak už to všechno šlo ráz naráz a nezbývalo než všemi možnými póry a čivy, které jsou jen lidskému tělu vlastní, vnímat tu opravdovou poctu, kterou Arakain vysekli jak sami sobě, tak i dovádějícímu publiku. Celá pětice hrála a zpívala skutečně jako z partesu, třásla hlavami, potila se, věnovala se každému, byť i sebemenšímu okamžiku, přímo labužnicky si vychutnávala každou ze svých skladeb a zkrátka na ní prostě a jednoduše bylo vidět, a to mi nikdo nevymluví, jak vypadá pravá radost z muziky v partě pěti chlapů, kterou netíží žádné problémy s nějakými odchody, rozpory nebo něčím takovým. Tomu samozřejmě odpovídala i šou, pojatá tentokráte velmi ´ohnivě´, protože její součástí, krom obvyklých pyrotechnických efektů, byly i jakési dva plamenomety, umístěné po obou stranách pódia, které občas do rytmu vychrlily nad publikum poctivý plamen, při němž jsem vždy pocítil takový žár, až jsem se nemohl zbavit pocitu, že my tam dole pod pódiem bychom mohli také velmi lehce ohořet. Jediné, co bych kapele mohl vyčíst (ale neudělám to) byl trošičku nereprezentativni výběr zahraných skladeb, který se odehrával chronologicky od minulosti do současnosti, tedy (i když to bude znít nelogicky) od „Archeology“ po „Forrest Gump“. Protože když zazněly „Žádnej metal“, „Nikotin“, „Slečna Heavy“ nebo „Kat“, „Šeherezád“, „Amadeus“, „Kamennej anděl“ a „Kolonie termitů“, bylo vše v naprostém pořádku, ale pak, když zazněl „Páteční flám“, trochu jsem zrozpačitěl. Za prvé kapela z mě nepochopitelných důvodů přeskočila skvostné album „Salto Mortale“ a v návaznosti na to za druhé zařadila skladbu, kterou bych já osobně na jakémsi ´best of´ vzpomínkovém koncertu asi nečekal. Ale budiž. Atmosféra byla neuvěřitelná, zřejmě téměř nikdo další z fanoušků si nevzdychl tak jako já, všichni byli i nadále spokojeni a to bylo určitě to nejdůležitější, vždyť rozjetý rychlík frčel dál a před definitivním koncem následoval ještě „Adrian“, „Dežo“ a „Forrest Gump“. Ale kdeže.

Samozřejmě se ještě muselo přidávat, že. Jenže ještě předtím se odehrála ještě jedna epizodka, kterou jsem si, protože už si prostě nevzpomenu, mezi kterými skladbami to bylo, nechal na později. Na pódiu se totiž objevila jedna paní, Aleš Brichta o ní kdysi říkával „prsatá ďáblice“ (pamatujete?), a já měl trošičku strach, jak to všechno dopadne, protože od ´kdysi´ už uběhlo hodně vody a tahle paní to vzala úplně jinou cestou, která jí mohla úplně změnit. Ale naštěstí, i kdyby tomu tak bylo (a po onom pondělku už tomu nebudu nikdy věřit, i když jí tisíckrát uvidím šaškovat na jisté televizní stanici), ten večer to prostě nešlo jinak. Atmosféra dokonalé radosti a souznění do sebe vtáhla i Lucii Bílou, která si s elegancí sobě vlastní postavila stojánek na texty a vzápětí vystřihla takovým způsobem „Cornouta“, „Zimní královnu“ a „Dotyky“, až mi mráz běhal po zádech. Jen věčná škoda, že nedošlo i na „Sataniku“. Arakain, tentokráte v pozici dramaturga koncertu, byl znovu na podtrženou jedničku.

Pokud se pak týče přídavku (dokonce dvojitého), myslím, že asi ani nemá smysl se jím nějak hlouběji zabývat. „Proč?“, „Gladiator“ a „Slečna závist“ jsou dozajista dost pádné odpovědi. A ať už to s tím Alešovým odchodem je jak chce, jedno je jisté – to, co jsem viděl v pondělí 29. dubna 2002 večer v Plzni, tu fantastickou a neopakovatelnou oslavu heavy metalu v jeho nejryzejší podobě, mě jenom utvrdilo v tom, že Arakain jsou tou největší metalovou kapelou, která se kdy v českých zemích narodila, a že, marná sláva, opustí-li skutečně jeho řady jedna z jeho vůdčích osobností, bude to ztráta převelice oslabující, ne-li smrtelná. Ale nepředbíhejme, teď zrovna na to není čas.